ShoptetDnes se budu věnovat tématům, s nimiž se v praxi často setkávám. Jsou to zcela zbytečné chyby, které vás mohou stát přinejmenším čas, případně peníze nebo pár zklamaných zákazníků.
Nepromyšlené aktivity
Jeden můj zákazník, kterému jsem dělal webové stránky, se velmi spontánně pustil do zřízení Facebookové stránky pro jejich firmu, která se věnovala prodeji určitého typu spotřebičů pro domácnosti. Stránku na Facebooku založil, s velkou slávou nasdílel na svém soukromém profilu a pozval tam všechny své facebookové přátele, kterých bylo kolem dvaceti. Z nich polovina jeho pozvání přijala a stali se fanoušky. A začal s publikováním obsahu. Protože chtěl co nejdříve i na Facebooku prodávat, začal tam dávat každý týden nový leták s nabídkou jejich produktů. Nic jiného. Prvních několik příspěvků mu kamarádi olajkovali, pak už reagovat přestali. Celkem nepřekvapivě pak základna fanoušků nerostla, ani když čas běžel a on vytrvale publikoval jeden leták za druhým.
Řekl mi o téhle své aktivitě až po čase, kdy si posteskl, že ten Facebook je k ničemu. Že nefunguje. Když jsem se pak na stránku díval, nepřekvapilo mě to. Navrhnul jsem mu, aby místo reklamních letáků začal třeba s publikováním příspěvků sloužících jako inspirace k zařízení a vybavení domácností. Klidně ať používá fotky z katalogů od dodavatelů, okomentuje je a přidává k nim svůj pohled a doporučení. Pro lidi na Facebooku se tak jeho stránka stane místem inspirace a tipů pro lidi, které zajímají produkty, které prodává. A sami od sebe jej budou kvůli tomuto obsahu sledovat a občasný reklamní příspěvek zkousnou a třeba si někdo z nich něco koupí. A taky jsem mu říkal že bez placených příspěvků nebo reklamy to moc nepůjde.
Byl překvapený a zklamaný. Řekl mi, že na to nemá čas tvořit dlouhodobě tolik obsahu a navíc platit další reklamu na Facebooku nechtěl. Ještě pár týdnů pokračoval v publikování letáků a pak aktivita na jeho stránce postupně utichla.
Byla to zbytečná zkušenost. Čekal, že mu to nějak bude fungovat samo, protože „všichni vydělávají na Facebooku“.
Od té doby se snažím toto téma s lidmi nakousnout hned v začátcích jejich aktivit na internetu. Mnoho z nich říká, že chce ten Facebook a Instagram, že konkurenti to mají… Pak se začneme bavit o tom, jestli tam vlastně mají co dávat, jestli se o to zvládnou starat dlouhodobě (případně jestli to jsou ochotni někomu svěřit). A jestli je tam vůbec jejich cílovka, která by od nich mohla nakupovat. Někteří to přehodnotí, protože tak daleko nepřemýšleli. Neuměli si představit, co přítomnost na Facebooku prakticky znamená.
Ponaučení tedy – nad každou novou aktivitou se nejprv zkuste zamyslet, co od ní očekáváte a jak dlouho jste ochotni se ji věnovat. První newsletter se posílá snadno. Pokračovat v pravidelném posílání třeba pět let už je náročnější.
Hraní divadla na internetu
Okřídlené „fake it until you make it“ může třeba v začátcích podnikání trochu pomoct přesvědčit první zákazníky, ale dlouhodobě je to cesta do pekla. Určitě už jste sami někde viděli, když se one-man projekt snažil vypadat jako velký korporát. V tomto kontextu se mi vybaví web jednoho konzultanta, který nabízel služby pod hlavičkou firmy, ale byl v ní sám – tedy freelancer podnikající ze sdílené kanceláře. To je běžný model fungování. Ovšem na svém webu o sobě mluvil v množném čísle, jako o společnosti profesionálů, měl v kontaktech několik e-mailových adres na „fakturační oddělení“, „obchodní oddělení“, „kontakt pro zákazníky“ a další. A všechno to byly aliasy jeho e-mailu. Pro obrazové doplnění obsahu stránek zvolil bussinessové fotky z amerických velkoměst s lidmi neevropského vzhledu.
Přitom vím, že nechtěl budovat firmu se zaměstnanci, ani nevyužíval subdodávek. Jen měl pocit, že tak bude v očích svých firemních zákazníků vypadat víc profesionálně. Výsledný dojem byl přesně opačný. Působilo to podezřele. I z pohledu zájemce o jeho služby, který by jej poptával s vidinou oslovení týmu lidí, který pak postupně zjišťuje, že místo týmu lidí oslovil jednotlivce je to trochu zrada.
O co důvěryhodnější by oproti tomu byly stránky člověka, který by rovnou odprezentoval své schopnosti, svou nabídku a hrál s otevřenými kartami. Třeba by ho nepoptaly větší firmy, které chtějí spolupracovat s týmem, ale v konečném důsledku by i z takové poptávky bylo časem jen rozčarování, že?
Je běžné dopřávat si občasný egotrip a snažit se prezentovat v tom nejlepším světle – na tom není nic špatného. Ale v kontextu marketingu je dlouhodobě nejvýhodnější strategií držet v rovnováze sliby a realitu.
Podceňování se
A ještě navážu na ten egotrip. Setkal jsem se několikrát s názorem, že se my češi neumíme pochválit. Nechci zobecňovat, ale setkávám se často se zbytečnou skromností lidí. Většinou třeba hned při zadávací konzultaci k novému webu, když chci od zákazníka popsat jeho podnikání slýchám shazování vlastních úspěchů a podceňování kvality svých produktů a služeb.
Však jaké jsou běžné, zažité odpovědi na pochvalu?
- Máš hezké tričko!
- To je jen takové obyčejné, ze sekáče.
nebo:
- Děkuji, že jsi mi poradil!
- To nestojí za řeč.
nebo:
- To jídlo bylo moc dobré!
- Dneska se mi moc nepovedlo, je tam moc soli…(nebo čehokoliv jiného)
Nebylo by lepší odpovídat:
- Máš hezké tričko!
- Děkuji za pochvalu, taky se mi líbí – je to mé oblíbené.
nebo:
- Děkuji, že jsi mi poradil!
- Prosím, mám radost, že jsem Ti pomohl.
nebo:
- To jídlo bylo moc dobré!
- Děkuji, snažil jsem se, aby sis pochutnal.
A stejné je to i v marketingu. Máte se čím pochlubit? Neshazujte svou práci. Buďte na ní hrdí. A ať je to z vaší komunikace poznat. Nebavím se o vzdušných zámcích a přehánění. Prostě pokud děláte dobrou práci, hlaste se k ní. Pokud jsou vaši zákazníci spokojení a dávají vám dobré recenze, pochlubte se jimi. Tolikrát jsem slyšel že něco „nestojí ani za zmínku“. Pryč s falešnou skromností. Nemusí z vás být zrovna narcis. Ale hlaste se k tomu, co se vám povedlo. Bez přehánění.
Řešení nepodstatného a marketingová prokrastinace
Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že byli lidé zaseknutí na zcela nepodstatných věcech, kterým věnovali nepřiměřené množství času místo toho, aby se věnovali zásadním úkolům. Vlastně bych to mohl nazvat marketingovou prokrastinací.
Vybavuje se mi zakladatel nové firmy s narychlo spuštěným webem s velmi obecnými texty, na který je puštěná reklama a běží jim kampaň. Lidé se mu proklikávají přes reklamy na stránky, kde se ale nic moc nedozví. Tak jsou rozpačití a odchází, protože je obsah stránek nepřesvědčil. A on místo plnění jejich obsahu tráví čas šperkováním svého čerstvě vytvořeného profilu na LinkedIn.
Takových příkladů bych povzpomínal určitě víc, ale pointa je zřejmá. Lidé raději utíkají k jednodušším úkolům, u nichž mají blíž k jejich dokončení před těmi náročnějšími nebo méně atraktivními. Opět v kontextu marketingu se není čemu divit, že často opakované aktivity můžou často nudit a raději se pustíte do něčeho zajímavějšího. Nebo když máte připravit podklady pro tvorbu nového webu nebo brožurky, které vám zaberou hodně času, že se vám do toho nechce.
Jednoduchým pomocníkem v rozhodování, do čeho se pustit je přímý vliv na business. Co vám vydělává peníze je potřeba udělat dřív než to, co děláte z jiných důvodů. A když už to fakt nedáváte – ať mentálně nebo kapacitně, zkuste to delegovat. Na většinu těch opakovaných úkolů jde vytvořit proces. Tedy soubor instrukcí a kroků, které definují jak má být úkol hotový. A s ním můžete danou část práce zadat někomu dalšímu.
Některé věci lze plánovat a připravit si je na nějaký čas dopředu. Můžete si tak vyhradit více prostoru na jejich přípravu a najednou nachystat třeba více bannerů na akce nebo si napsat několik příspěvků. Získáte tak víc prostoru si od toho odpočinout a vyčistit si hlavu do příště. A věnovat se podstatnému a důležitému.
Při pohledu zvenku je to často velmi zřejmé. Ale sami jsme do vlastních aktivit tak zabraní, že ten odstup a nadhled časem ztrácíme. Takže i já si čas od času položím otázky, jestli nedělám nějaké věci úplně zbytečně. Znovu si obhajuju sám před sebou každou marketingovou aktivitu, kterou dělám. Zreviduji si, jestli stále platí to, co o sobě na webu i jinde tvrdím a jestli se mi v mezičase nepovedlo něco dobrého, čím bych se také mohl pochlubit. A nakonec, jestli mi v to-do listu nesmrdí něco, co už mělo být dávno hotové a do čeho se mi jen prostě hrozně nechce.